Můj příběh

UVOLNĚNÍ NAPĚTÍ
V Česku sdružuje sexuální asistenty organizace Freya a aktuálně jsou jimi čtyři ženy – všechny mají za sebou semináře a výcvik. „Připravovali nás propagátoři sexuální asistence ze Švýcarska a jedna Francouzka, která školí především rodiče hendikepovaných dětí, aby je vnímali i jako sexuální bytosti. A pak jsme dostali certifikát, který má mezinárodní platnost,“ vysvětluje Vladana. Mimochodem, ve Švýcarsku je poskytováno vzdělání sexuálního asistenta v rámci tříletého pomaturitního studia.

Co se Vladaniných klientů týče, práce s nimi je velmi rozmanitá. Něco jiného potřebuje člověk, který svou sexualitu objevuje, něco jiného chce člověk po úrazu, který není shopen svou dřívější sexualitu stimulovat. Něco jiného potřebuje člověk s poruchou autistického spektra, člověk s mentálním hendikepem… Hodně specifická je například právě práce s autistickými klienty. „Spousta lidí si myslí, že jsou ‚nepoužitelní‘ nebo že svoji sexuální energii nevnímají. Ale ona v nich je a je zajímavé probouzet ji.“ Klienty jsou třeba i lidé, kteří nemohou používat ruce. „Mým dotykem je možné uvolnit napětí v jejich těle a pomoci jim rozhýbat třeba prsty,“ říká Vladana a uvádí konkrétní příklad: „Jeden mladý muž je od narození po mozkové obrně. Celé jeho tělo je zdeformované, není schopen ani ležet v rovné poloze na zádech. Také špatně mluví, ale mentálně postižený není. Nemůže chodit a má zkroucené ruce, takže je pro něj nemožné něco uchopit a podržet… Dlouho se bál mě zkontaktovat, pak mě oslovil společně se svým tatínkem. Už po třetím sezení, kdy šlo o masírování těla a uvolňování napětí včetně dotýkání se genitálií, se mi povedlo, že mu napětí v rukách povolovalo, a dokonce byl schopen uvolnit prsty a pohybovat jimi. Když to jeho tatínek viděl, skoro se rozplakal… Největší výzvou pak jsou pro sexuální asistenty mentálně postižení klienti, protože nevnímají realitu.“

OD TRESTU K SEBELÉČBĚ

Jak jste se k sex byznysu dostala vy?
Byla to dlouhá cesta nenápadně směřující k cíli, který mi dával něco smysluplného. Po rozvodu jsem mohla zůstat u České pošty, abych měla jistotu. Ale měla jsem syna a dceru, které jsem potřebovala uživit a chtěla jsem dělat práci, kterou budu ráda dělat. Silně mě přitahoval tanec. Začala jsem s tancem v nočních klubech a postupně odešla. Po nějaké době jsem se styděla být tanečnicí, chtěla jsem něco dokázat. Začala jsem pronikat do podnikání, mým oborem byla zprostředkovatelská činnost. Kvalifikace na manažerské pozici mi dodávala sebevědomí. Pak jsem si založila svoji firmu. S obchodním partnerem jsme lidem pomáhali řešit jejich dluhy, jenže to nevydělávalo ani na naše náklay – půjčila jsem si peníze a půjčila je a dodnes se navrátily. Mně samotná tak zůstaly obrovské dluhy, které jsem nebyla schopna splácet. Bylo to paradoxní. Pomáhala jsem lidem s dluhy a pak jsem do nich sama dostala. Ale to tak mělo být.

Jaký byl pro vás život s dluhy?
Bylo to nejhorší období mého života. Nebylo mi dobře z toho, v čem žiju a nebylo mi dobře ani z toho, že to je takhle. U mě se rozvíjely deprese, úzkosti, panické ataky, byla jsem skoro rozhodnutá, že z tohodle světa odejdu. Měla jsem dluhy, přišla o dceru, majetek, málem o bydlení… Neměla jsem peníze na jídlo, natož na cigarety nebo alkohol. Chodila jsem domů hladová, ležela jsem na zemi, roky jsem nikam nechodila. Jediné, co mi zůstalo, byla chuť na sex, kterou jsem občas cítila. Rozhodla jsem se ze dne na den prodávat své tělo, když mi exekutoři chtěli vlézt do bytu. Věděla jsem, co dokážou. Když člověk zažije něco katastrofálního, když je na tom největším dně, nezbude mu nakonec nic než věřit. Já přitom nevyznávám žádné náboženství, ani buddhismus, který mi je v některých ohledech blízký, ale věřila jsem, že jednou něco… V jedné z divadelních her, kterou hrajeme s Hankou Malinovou a divadelním souborem Rozkoš, je v jedné písničce nápěv: „Když se chuť na sex vytrácí, neváhej, zkus inovaci…“ Tenkrát jsem ten text neznala, ale přivodila jsem si to. Když lidi cítí frustrace, které plynou z traumat nastřádaných v různých částech života, když nejsou šťastní, řeší si to workoholismem, užíváním drog nebo třeba nekontrolovaným sexem. Když si to uvědomíme, můžeme to změnit. Já mám změny ráda, nebo spíš mám ráda život. Začala jsem tedy prodávat své tělo. A začala jsem se tak realizovat. A postupně se mi začalo dařit. Rozpoznala jsem, že je to příležitost udělat něco užitečného nejen pro sebe, ale třeba i pro druhé.

Zmínila jste svobodnou sexualitu, má nějaké hranice?

Jistě. Nebližovat někomu, ani sobě ne.

Působíte neohroženě, měla jste strach?
Ne. Nezbyl na něj moc prostor. Myslím, že každá žena, která si projde takovou zkušeností, která se dostane na cestu prostitutky a zažije si ten pocit, že dělá něco strašného a neodpustitelného, tak ji jen tak něco nezlomí.

Jak na změnu ve vašem životě reagovalo okolí?
Já jsem věděla, že o tom nechci lhát, ani rodině. Lidem, kteří mě podporovali a dodávali mi sílu, jsem to řekla postupně, asi během půl roku. Užší rodina se to dozvěděla po delší době. Původně jsem jim nechtěla přidělávat starosti, když už toho bylo předtím tolik, ale nakonec se to srovnalo. Když jsem zjistila, že mnoha lidem se to líbí, že cení, jak s tím jdu na světlo, šlo mi to mnohem lépe. Taky se mi začalo docela dařit, platila jsem dluhy, postupně jsem vypadala mnohem lépe, i na mém obličeji bylo znát, jak se měním – předtím jsem vypadala příšerně. Také jsem měla radost. Zároveň jsem plakala. Že nemám vystudovaný ten Harvard, že nejsem třeba dětská lékařka. A taky… Kdo si myslí, že poskytnout svoje tělo je to nejjednodušší, co můžete udělat, tak ten je rozhodně vedle. Je to psychicky velmi náročné, protože do sebe pouštíte energii, která vám nic neříká, a děláte to jen kvůli penězům. Máte pud sebezáchovy, takže si v tom něco najdete. Stejně jako si člověk, který dělá v supermarketu, taky něco najde, taky to pro něj není životní poslání, ale třeba tam mají dobrou partu. Mě bavila práce s tělem, baví mě člověk jako takový, začalo mě bavit sex studovat, takže to byla otázka osobního růstu.

Potýkáte se se studem?

Samozřejmě. A velmi dobře ho znám na vlastní kůži. Když jsem byla na svých prvních seminářích léčení těla, byla jsem studem na zhroucení. S tím lze ale vědomě pracovat, s obavami a nejistotami, s tím, proč nemáme rádi svoje tělo, s intimitou, lze se dostat dál a úplně vyléčit. Pokud jste rozhodnutí, že chcete, tak to jde. Je přitom dobré být co nejpřirozenější. Čím méně jsme přirození, tím horší vztah k intimitě máme.

Setkala jste se před výcvikem se světem mentálně handicapovaných lidí?
Nablízko jsem se nesetkala s nikým, šlo spíš o letmé kontakty. Měla jsem k těmto lidem nějaký zvláštní respekt. Nevěděla jsem, jak je uchopit či pochopit. Ani mě proto nepřekvapilo, že pro spoustu lidí je to tabu, přes které se nedokážou přenést. Nečtu proto některé diskuzní příspěvky.